Rok 2004 přinesl mimořádnou změnu na úseku aplikace třetí části zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Jde o ustanovení § 22 odst. 2 chronologicky první novely tohoto zákona (č. 242/1992 Sb.), které tehdy nově upravilo povinnost úhrady nákladů archeologického výzkumu.
Uvedená povinnost byla od počátku v praxi interpretována různě a bylo zřejmé, že nedojde-li v rámci poměrně rozsáhlých legislativních prací, týkajících se změn zákona o státní památkové péči, které si vyžádala jak reforma veřejné správy, tak jiné okolnosti, k nové formulaci sporného ustanovení, může se stát východiskem z dosavadní situace jedině judikát soudu, který by rozhodl ve sporu mezi dvěma subjekty smluvního vztahu - stavebníkem, který je právnickou osobou, při jehož podnikání nutnost výzkumu nevznikla, a výkopcem, provádějícím na předmětném pozemku archeologický výzkum.
Po řadu let však přes různé vyhrocené situace k soudnímu sporu v takovéto věci nedošlo. Až v roce 2003, kdy Okresní soud Plzeň - město zamítl rozsudkem čj. 19 C 91/2003 z 23. září 2003 určovací žalobu, jíž se žalobce (dodavatel stavebních prací spolu s organizací oprávěnou k provádění archeologických výzkumů, která realizovala záchranný archeologický výzkum) domáhaly určení, že žalovaná strana (tj. stavebník) je osobou povinnou hradit archeologický výzkum, vyvolaný předmětnou stavbou.
Tento soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná strana není osobou povinnou hradit archeologický výzkum, neboť povinnost hradit tyto náklady ukládá § 22 odst. 2 zák. č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stavebníkovi, ať je osobou fyzickou či právnickou, při jehož podnikání nutnost záchranného archeologického výzkumu vznikla, avšak žalovaná strana není osobou, která podnikatelskou činnost vyvíjí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 17. března 2004 čj. 12 Co 667/2003 - 76 potvrdil rozsude k soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s gramatickým výkladem soudu prvního stupně, podle něhož povinnost hradit náklady archeologického výzkumu má jen stavebník, ať již je právnickou nebo fyzickou osobou, při jehož podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu.
Podle závěrů soudů obou stupňů část zákonné věty "při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu" se vztahuje k první části věty "je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba" ve významu slučovacím a souřadném, neboť před slovem "nebo" není uvedena čárka, druhá část věty se jednoznačně vztahuje k oběma větným členům a z toho důvodu je i druhá část věty uváděna v jednotném čísle a v ženském rodu, ať již je to osoba právnická nebo fyzická.
Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tudíž je opodstatněno dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Dovolací, tj. Nejvyšší soud České republiky, svým rozsudkem čj. 32 Odo 765/2004 z 29. září 2004 rozsudky krajského a okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádíme (včetně určitých nedostatků v písemném vyhotovení rozsudku):
"Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky výkladu ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 Sb. v souvislosti s úhradou nákladů archeologického výzkumu, tj. zda stavebník právnická osoba hradí tyto náklady vždy nebo pouze v případě, že tyto náklady vznikly při jeho podnikání.
Ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 Sb. stanoví: Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník, jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum.
Soudy obou stupňů při výkladu výše uvedené právní normy využily zejména výkladu jazykového. Jazykový výklad je metodou výkladu právních norem, kterou je vždy třeba použít jako první a rozhodující. Při výkladu se vychází ze základních pravidel gramatických, morfologických a syntaktických (mluvnická stavba vět, skloňování, časování, souvislosti mezi větami, větné vazby). Soudy obou stupňů pochybily, pokud na základě tohoto výkladu dovodily, že náklady archeologického výzkumu hradí pouze stavebník - právnická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu. Soudy dospěly k závěru, že vložená část věty "při jejím podnikání" rozvíjí první část věty "je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba" a tudíž se vztahuje k oběma větným členům a proto je i druhá část věty uváděná v jednotném čísle a v ženském rodě, neboť se vztahuje k osobě. Ve výše citovaném ustanovení však v první část věty není uvedeno "je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, nýbrž právnická osoba nebo fyzická osoba" a protože zákonodárce použil jednotné číslo, vložená část věty "při jejím podnikání" se nemůže vztahovat k oběma podstatným jménům - podnětům, vztahuje se k podstatnému jménu - podnětu bezprostředně předcházejícímu, tj. k "fyzické osobě". Pokud tedy zákonodárce nepoužil v citovaném ustanovení legislativní zkratku osoba, která zahrnuje jak fyzickou tak právnickou osobu nebo spojení, které nesprávně uvedl v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně, "právnická nebo fyzická osoba", vyjádřil tak povinnost hradit náklady záchranného archeologického výzkumu stavebníkovi právnické osobě bez ohledu na to zda podniká či nikoliv a pouze stavebník fyzická osoba hradí tyto náklady tehdy vznikly-li v souvislosti s jeho podnikáním. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není povinna hradit náklady záchranného archeologického výzkumu ve smyslu § 22 odst. 2 zák. č, 20/1987 Sb., neboť je stavebníkem právnickou osobou, která nepodniká, tedy není správný. Dovolání je přípustné a současně i důvodné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsude k soudu prvního stupně, zrušil podle § 243b odst. 3 o.s.ř. i rozsude k soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení."
Závažnost tohoto judikátu je o to větší, že proti rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
Laická veřejnost bývá namnoze ve svých představách o soudnictví ovlivněna četnými literárními či filmovými díly různé kvalitativní úrovně, jejichž zápletka se odehrává v zemích s anglosaským právním systémem. Nelze než zdůraznit, že ten se od kontinentálního zásadním způsobem liší, přičemž jednou z odlišností je význam precedentu, který je pramenem práva. Kontinentální právo precedens nezná, publikované rozsudky soudů v konkrétních věcech mohou mít pouze vliv na dotváření práva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu má ovšem podobné účinky, jako kdyby pramenem práva bylo. Přestože právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný pouze pro nové řízení v uvedené konkrétní věci, je zřejmé, že pokud by v jiném případě za obdobných skutkových okolností bylo soudem prvního stupně rozhodnuto odlišně, než ja k se nyní stalo, bylo by se možné domoci práva stejným způsobem, jako tomu tomu bylo v tomto případě, ať již u odvolacího, či v krajním případě až u dovolacího soudu.
Na rozdíl od judikátů obecných soudů, které mají pro další praxi v soudnictví vlastně jen orientační charakter, má tedy tento judikát Nejvyššího soudu vlastně obdobné důsledky, jako onen u nás často mnohými v různých souvislostech skloňovaný, ale většinou nesprávně chápaný, anglosaský precedens.
Literatura:
Varhaník Jiří, 1999: K právní úpravě archeologických výzkumů a nálezů, Správní právo č. 6, XXXII, 337 - 356