UDB – 5 | Hornické muzeum Příbram

Snaha zajistit v plném rozsahu veškeré práce vedla k enormnímu úsilí získat potřebné pracovní síly. Nedostatek zaměstnanců, který pociťovala v poválečném období mnohá odvětví národního hospodářství, byl zpočátku řešen krátkodobým nasazením německých válečných zajatců, a to v letech 1947–1949, a využíváním brigádnické pomoci z jiných podniků, závodů, zařízení, institucí a podobně, jakož i organizovaným náborem. Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa. V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko-právního a politického vývoje se rozhodlo vedení československého státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly rekrutující se z tzv. chovanců táborů nucených prací (TNP), které vystřídali v roce 1951 vězni, včetně vězňů politických z řad perzekvovaných stoupenců demokracie. Potrestaní pracovali i v dalších oblastech národního hospodářství, nejen v hornictví.

Tábor nucených prací Příbram-Vojna vznikl roku 1949 poblíž šachet Vojna č. 1 a 2, v lokalitě původního zajateckého tábora poté, co zajaté Němce vystřídali první chovanci TNP, lidé označení jako „třídní nepřátelé“ a zcela protiprávně internovaní bez rozsudku po dobu od 3 měsíců do 2 let na základě rozhodnutí komunistických zástupců v tříčlenných komisích při krajských národních výborech podle zákona č. 247/1948 Sb., z 25. 10. 1948 o TNP. Na Vojně vyrostl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. K 26. 11. 1949 měl 429 chovanců, k 3. 3. 1950 to bylo 530 a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni při důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III. Kromě toho existoval při uranových dolech na Příbramsku v roce 1950 pobočný TNP Příbram-Brod a TNP Třebsko.

Enormous efforts were made to recruit the necessary manpower to keep up with the extensive workload. Work shortages, which also affected other sectors of the national economy, were initially solved in 1947–1949 by the short-term deployment of German prisoners of war and the use of brigade workers from other enterprises, plants, facilities, and institutions, as well as organised recruitment. At the turn of the 1940s and 1950s German prisoners of war had to be deported to Germany in line with international treaties. This left large vacancies in the workforce. After the communist coup of February 1948 and resulting socio-legal and political developments, the Czechoslovak leadership decided to fill those vacancies in large part with labour recruited from the inmates of forced labour camps (‘tábor nucených prací’, or TNP). In 1951 these were replaced by prisoners, including political prisoners from the ranks of persecuted pro-democracy dissidents and other victims of the emerging totalitarian regime.