Výstava s názvem „Jen se dotknout / Just to touch“ zahrnuje soubor fotografií a fotografických koláží doplněný skleněnými objekty. Autorka hledá specifické přírodní detaily, fragmenty městské krajiny, člověkem poznamenaná odlehlá místa, syrová industriální zákoutí či detaily, která vzbuzují nové nevšední asociace, podněcují emoce. Se získanými záběry dále pracuje tak, aby byla umocněna atmosféra, prožitek, konfrontace, nekonvenční spojení. Fotomontáže bez lidských postav umožňují uniknout z konkrétního dokumentárního prostoru do kontemplativního, jsou v jistém smyslu záznamem opuštěnosti, ale zároveň vykazují stopy a pozůstatky lidského života, a myšlení, které je kdysi utvářely.
Slavnostní zahájení výstavy se uskuteční v pátek 11. 9. 2026 od 17 hodin v Památníku Vojna Lešetice. Výstava bude následně k vidění do pátku 27. 11. 2026 během standardní návštěvní doby.
O autorce
Eva Heyd vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze a poté působila od konce sedmdesátých let jako profesionální fotografka a novinářka. V roce 1985 odešla do USA, kde žila dvacet let a pracovala jako fotografka pro nejvýznamnější muzea a galerie v New Yorku. Ve své vlastní volné tvorbě se soustřeďuje na umělecké projekty, které experimentují s využitím fotografického obrazu. Vystavovala v galeriích v New Yorku a dalších místech USA stejně tak jako v Evropě. V roce 2005 se vrátila do Čech a usadila se v Rožmitále pod Třemšínem. V současné době je aktivní jako novinářka, fotografka, autorka a kurátorka. Společně se skupinou dalších dobrovolníků se stará o záchranu zámku v Rožmitále pod Třemšínem.
Ve své výtvarné tvorbě pracuje s fotografií, ale i s dalšími materiály jako je sklo, plexi, fiberglass, sádra či plech při tvorbě montáží, koláží, reliéfů, trojrozměrných objektů a instalací. Využívá fotografické záběry jako jednotlivé stavební prvky nové změněné reality. Ta je někdy součtem, vrstvením pohledů, jindy jejich konfrontací, jednotlivé fotografie jsou součástí abstraktního plánu či elementy nově vzniklého objemu. Přítomnost fotografie zajišťuje jistou autentičnost záznamu. Tím, že jsou fotografie pak převedeny do další zprostředkované roviny nebo se dokonce stávají součástí předmětu, je poukázáno na relativitu našeho vnímání, na jeho citové a imaginační zkreslení, na subjektivitu prožitku, který dovoluje libovolně přetvořit vnější realitu.
