Detail akce | Nebe vzdálené i blízké

Nebe vzdálené i blízké

NEBE_VOJNA_plakát_náhled.jpg
27. 9. 2019 – 17. 4. 2020 Památník Vojna Lešetice  
Výstava věnovaná památce Jiřího Stránského.

Kurátorka: Zuzana Duchková

Participující instituce: katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích


„Naše nesmrtelnost spočívá v naší nezničitelný touze žít, tak jak chcem my a ne někdo jinej, radši s milionem pochybností, jestli je to dobře…“

Jiří Stránský, Zdivočelá země

 

V letošním roce, ve kterém si připomínáme třicet let od sametové revoluce, ztratil český národ jednu ze svých velkých morálních autorit, spisovatele, dramatika a básníka Jiřího Stránského, jehož přístup k životu byl a nadále zůstane velmi inspirativní. Přes veškeré hrůzy a neskutečnou krutost, kterou zažil v komunistických vězeních, neztratil naději a vůli a skrze svou literární činnost sděloval pravdivé příběhy o naší nedávné minulosti, u jejichž čtení často tuhne krev. Připomínal v nich to, co se sám naučil během dlouhých let věznění – odpuštění může přijít až poté, co se viník přizná, proto je důležité nezapomínat ani na oběti, ale ani na viníky.

Pro téma této výstavy byl zvolen jeden důležitý detail ze Stránského zážitků – nebe, na které se dlouhou dobu díval pouze přes vězeňskou mříž. Nebe vzdálené – tedy nedosažitelná obloha s neustálou drsnou kovovou bariérou, která vyjadřuje nesvobodu jedince; nebe blízké – tedy nebe, které lze vnímat přeneseně ve smyslu duchovním, jehož součástí je neustálá blízkost smrti, kterou vězni a potažmo každý z nás stále zažíváme. Svobodný člověk bere přítomnost nebe/ oblohy jako svou běžnou součást dne. Spatřit nebe každý den je však velmi důležitou výsadou. V současnosti si mnozí něco podobného neumí představit, přesto si každý z nás dokáže vytvořit své vlastní vězení sám v sobě a vzdalovat se svým blízkým.

Vystavující umělci působící na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích (Petr Brožka, Josef Lorenc, Aleš Pospíšil, Lenka Pužmanová, Karel Řepa, Petra Vichrová, Lenka Vilhelmová) uchopili téma vzdáleného i blízkého nebe odlišně. Ve velkoformátových grafikách Lenky Vilhelmové ožívá prázdná krajina vnitřním neklidem, absurditou vzpomínek a snahou jedince najít záchytný bod, čímž se dostává často do chaotického bludiště.

Nebe Petry Vichrové, představené klasickou technikou olejomalby, je proměnlivé, určitým způsobem nahodilé až pomíjivé a podléhá nezastavitelnému běhu času. Podobně nebe prezentuje i Lenka Pužmanová, která se svým souborem fotografií snaží vzbudit zájem pozorovatele o nenápadné, možná až nepřitažlivé momenty a detaily z každodennosti, kterou jedinec přesto může vnímat kolem sebe a vážit si jich.

Karel Řepa se zaměřil na přírodní úkazy v islandské krajině. Na svých akrylových malbách se zabývá velikostí samostatně stojících kamenů, které symbolizují na jedné straně tíhu opuštěnosti jedince mezi nebem a zemí, na druhé straně i jeho nezlomnou sílu a vůli svému osudu dostát.

Aleš Pospíšil na svých fotografiích tématizuje nebe prostupující skleněnými předměty denní potřeby pro různé skupiny osob; pro vědce, pacienty, stejně tak i vězně, pro něž vzduch a světlo v daných nádobách může podvědomě představovat nebe skutečné.

Kresby Josefa Lorence interpretují postavení člověka jako největšího predátora na zemi a jeho pouto k duchovnímu rozměru lidského osudu, který je často krutý a může se zdát nespravedlivý.

V na první pohled těžko identifikovatelných abstraktních digitálních grafikách Petra Brožky lze spatřovat podrobnější zkoumání fragmentů lidského těla, které se stává důležitým komunikačním prostředkem mezi nitrem člověka a jeho vnímáním okolního světa.

Každý z prezentovaných umělců se snaží pojmout zvolené téma výstavy velmi individuálně a klade si otázky jak po smyslu lidského bytí, tak jde více detailně k významu pojmu nebe pro jedince i společnost.

 

Fotogalerie

P9260061.jpg