Spolky Vltavan Davle a Vltavan Štěchovice (2016)
Spolek Vltavan Davle byl založen v roce 1896, Vltavan Štěchovice vznikl o dva roky později, roku 1898. Činnost štěchovického a davelského spolku navázala na činnost jednoho z nejstarších spolků v českých zemích, spolku Vltavan Praha. Spolky původně sdružovaly plavce, šífaře a dělníky, kteří se zabývali dopravou stavebního materiálu a dřeva po řece, a podporovaly postižené rodiny šífařů v době nemoci nebo jejich úmrtí. Ke spolkové činnosti patřilo pořádání plesů, zábav, ale také vzdělávání formou přednášek, výletů a vycházek. Členem spolku se mohl
stát každý plavec, rybář, pobřežný nebo lodník ve věku od 20 do 60 let ze Štěchovic, Davle a okolí. Z důvodu velké výstavby vodních děl na Vltavě začala klesat závislost obživy rodin na řece a měnil se tak i význam a zaměření činnosti spolku. Postupně voroplavba na Vltavě zanikla
úplně. Přesto oba spolky přetrvaly a působí kontinuálně dodnes. Tak jako v začátcích jejich působení, jsou i dnes spolky významnou součástí života v obcích Davle a Štěchovice. Připomínají původní účel, za kterým byly tyto spolky založeny. Členové spolků svou činností připomínají tradiční vorařské řemeslo a uchovávají povědomí o zaniklých řemeslných technikách a technologiích, využívaných nejen ve vorařství. S životem u řeky a s říčním provozem bylo spjato mnoho dalších řemesel, například ledování, pískaření, rybaření a další.
Středočeské vodáctví (2021)
Vodáctví má v Čechách dlouholetou tradici od konce 19. století. Ve Středočeském kraji je spojeno především se splouváním řek Berounky a Sázavy. Vodáctví představuje svébytný sociokulturní fenomén blízký trempingu. Není jen prostou volnočasovou aktivitou, ale vytváří společenství lidí spojených specifickou kulturou, jejíž projevy můžeme v obecnějším slova smyslu označit za folklor – pozdravy, slang, rituály, písně apod. K vodáctví samozřejmě patří i ovládání techniky plavby a znalost táboření ve volné přírodě. Tyto znalosti a zvyklosti jsou předávány kontinuálně z generace na generaci především v osobní mezilidské komunikaci. Vodáctví vytvořilo kulturní tradici, která je autentická a stále plně živá. Existují však i rizika, která mohou tento fenomén potenciálně oslabit – např. komercializace volnočasových aktivit,
nevhodné zásahy do krajiny, digitalizace životního stylu, menší zájem o kolektivní sporty.
Český tramping (2025)
Český tramping vznikal jako první masová moderní subkultura mládeže přibližně od roku 1916 do začátku 20. let 20. století především v jižním okolí Prahy, odkud se následně rozšířil celorepublikově. V průběhu 20. století se stal vícegeneračním neorganizovaným hnutím, které se postupně rozrůzňovalo a proměňovalo, aniž by ale docházelo k přerušení kontinuity. Tramping je pro jednotlivé participanty, jak způsobem pobytu v přírodě a sdružování, tak případně i životním stylem. Základními rysy trampingu jsou důraz na pobyt v přírodě (chataření, táboření, „vandrování“ bez stálých tábořišť), hravá inspirace romantickými žánry přenášejícími exotické motivy do české kultury (zejména western), důraz na neformální přátelství a identifikace participantů s trampskými tradicemi (festivity, hudební, literární a výtvarná tvorba, zvyky a „nepsaná pravidla“, návaznost na předchozí generace, amatérský sport, oděv). Vzhledem k dlouhodobému vývoji nabývá tramping na území Středočeského kraje různých souvisejících forem. Z prvorepublikové tradice vycházejí zejména chatové osady, které vznikaly přibližně do 50. let 20. století a které představují svébytné komunity s vlastními zvyky a vědomím kontinuity. Termín „trampská osada“ nicméně může označovat i skupinu trampů bez vazby na chatovou oblast a hlásit se k trampingu je možné i bez příslušnosti k osadě. Kromě zmíněné chatové tradice je proto tramping v přírodě provozován i volněji, zejména v podobě vandrů nebo setkání (potlachů) na občasně využívaných volně přístupných lokalitách. Některé z těchto volně přístupných lokalit a nocovišť mají přitom rovněž doloženou kontinuitu využívání už od 1. poloviny 20. století. Mimo volnou přírodu dochází k setkávání trampů zejména ku příležitosti kulturních akcí (např. hudební vystoupení, setkání výtvarníků a autorů), které mohou probíhat i ve městech.
Skok přes kůži (2026)
Skok přes kůži je hornická slavnost, která má kořeny v hornickém a hutnickém školství a kultuře. Jedná se o slavnostní rituál, kterým jsou nováčci (tzv. lišáci nebo fuxové) přijímáni mezi plnoprávné členy hornického stavu nebo studentského společenství. Skok přes kůži symbolizuje přechod nováčka z bezstarostného života do světa hornictví a hutnictví, který je plný nebezpečí, ale také odpovědnosti a soudržnosti. „Kůže“ (neboli flek) byla původně kožená část hornického oděvu, na kterou si horník sedal při práci v dole. Později se stala slavnostním symbolem a součástí rituálu.
Existence tradice je vázána na specifický geologický podklad – na bohatá ložiska polymetalických rud (stříbra, olova a zinku) a později uranu, která z Příbrami učinila jedno z nejvýznamnějších hornických center Evropy. Právě tato přírodní konfigurace dala vzniknout odbornému školství přímo v místě těžby, aby byla zajištěna symbióza mezi teorií a praxí (založení Montánního učiliště v roce 1849, z něhož se později vyvinula Báňská akademie a od roku 1904 Vysoká škola báňská.)
Rituál Skoku přes kůži se tak v tomto regionu etabloval jako nezbytný nástroj pro budování profesní identity studentů, kteří byli v každodenním kontaktu s náročným terénem středočeského podzemí. I když byla vysoká škola v roce 1945 v rámci poválečných přesunů průmyslu a vzdělávání přemístěna do Ostravy, geografická paměť místa se ukázala být silnější než administrativní rozhodnutí. Tradice zde zůstala ukotvena v rámci Střední průmyslové školy, původně pouze se zaměřením hornicko geologická, nyní pod názvem SPŠ–VOŠ Příbram, a v komunitě místních obyvatel.
Přestože těžba v Rudných i Uranových dolech již byla ukončena, bohatá hornická a hutnická historie Příbrami a okolí zůstává a odráží se i v existenci čtyř spolků (Cech příbramských horníků a hutníků, Cech příbramských hutníků-olovářů, Spolek Prokop a Spolek Řimbaba), které se touto historií ve své činnosti zabývají a jejich členové podporují tento rituál. V roce 2025 se konal již 50. ročník Skoku přes kůži, jehož organizaci zajišťuje především Cech příbramských horníků a hutníků ve spolupráci se SPŠ–VOŠ Příbram a s vydatnou podporou města Příbram.