PAMÁTNÍK VOJNA LEŠETICE
  - Z historie vězeňského zařízení Vojna

Muzeum obětí komunismu a dějin uranového hornictví

Autenticky dochovaný vězeňský areál, svého druhu ojedinělý ve střední Evropě. Tento původně zajatecký tábor pro německé válečné zajatce, situovaný mezi bývalými uranovými šachtami, sloužil v období 1949–1951 jako tábor nucených prací a následně do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické odpůrce komunistického režimu. Expozice seznamují s perzekucí po únoru 1948, protikomunistickým odporem a přibližují dějiny uranového hornictví.

Uprostřed lesů 5 km jihovýchodně od Příbrami (582 m n.m.), na rozhraní katastrů obcí Lazsko, Lešetice a Zavržice, v místě známém výskytem železné, stříbrné a uranové rudy, byl nejprve v letech 1947 - 1949 vybudován německými válečnými zajatci pracovní tábor; pojmenování dostal podle nedalekého vrchu Vojna (666 m n.m.), na jehož úpatí se nachází. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku ve spojitosti s těžbou již zmíněné strategické uranové rudy.

Ortofoto lágru z doby kolem roku 1950

Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa. V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko právního vývoje se rozhodlo tehdejší vedení státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly z řad tzv. chovanců tábora nucených prací, kteří začali od poloviny roku 1949 naplňovat bývalý zajatecký pracovní tábor na Vojně. Jednalo se o lidi, kteří byli z politických důvodů, protiprávně, internováni bez soudu. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III.

Reorganizací byl v roce 1951 Tábor nucených prací Vojna přeměněn v Nápravně pracovní tábor Vojna (v dobovém označení NPT - U), což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu byli umisťováni především "...nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci...", tedy lidé z řad stoupenců demokracie odsouzení nejednou ve vykonstruovaných procesech na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, pokus o velezradu, napomáhání k velezradě, vyzvědačství, pokus o nedovolené opuštění republiky, podvracení lidově demokratického zřízení (zejména podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a zákona č. 86/1950 Sb.). Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. černý obchod.

Foto kulturního domu z roku 1968

Ze záznamů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze lze vyčíst, že v NPT Vojna bylo k 1. 9. 1952 umístěno 719 vězňů, k 1. 3. 1953 již 964 a k 1. 7. 1956 při předávání z působnosti vězeňského zařízení Ostrov nad Ohří pod sféru Krajské správy Ministerstva vnitra v Praze dokonce 1517 potrestaných. Na základě dohody z 21. 10. 1949 a následného ujednání z 28. 7. 1950 mezi Ministerstvem spravedlnosti, velitelstvím Sboru vězeňské stráže a národním podnikem Československé doly o pracovním nasazení vězňů se tito podíleli na práci v příbramských uranových dolech a dále na výstavbě nové části města Příbram.

Interiér kulturního domu po rekonstrukci

V r. 1953 vznikl na Příbramsku nový velký tábor s označením Z, situovaný u šachty č. 11 poblíž osady Bytíz. V něm se k 25. 12. 1954 nacházelo 1580 odsouzených, 13. 7. 1956 již 1894, s početným zastoupením politických vězňů.

Vězeňské zařízení Bytíz střežila do r. 1954 2. rota 4. praporu útvaru SNB Jeřáb a Vojnu 1. rota tohoto útvaru. Poté převzal ostrahu 4. prapor 6. brigády Vnitřní stráže Ministerstva vnitra.

V souvislosti s úbytkem vězňů po amnestii v roce 1960 a s ohledem na další provozní důvody byl NPT-U Vojna k 1. 6. 1961 zrušen. Zbylí vězni byli z části převedeni do nedalekého NPT Bytíz (v dobovém označení NPT-Z). Toto vězeňské zařízení funguje doposud, avšak v jiných podmínkách. Areál Vojny využívala v letech 1961 - 2000 armáda.

V dlouhé řadě jmen politických vězňů upoutají pozornost ta, která patří lidem, co se v předchozím historickém vývoji výrazným způsobem zasloužili o náš stát. Poúnorové Československo se jim "odměnilo" nuceným pracovním nasazením při těžbě uranu za ostnatými dráty. Nechyběli mezi nimi známí vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci (hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949).

Zvlášť hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protifašistického odboje a spolu s nimi i jejich nedávní protivníci, hitlerovští váleční zločinci, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci, které v nejednom případě vedení tábora záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. A s těmito vězni museli strádat dlouhá léta lidé zcela nevinní.

Například:

  • Od roku 1953 do roku 1955 byl vězněn na Vojně a poté na Bytízu za údajnou protistátní činnost legendární československý válečný stíhač ze západní i východní fronty a náš nejúspěšnější pilot ve Slovenském národním povstání gen. František Chábera.
  • V r. 1953 se dostal na Bytíz jako politický vězeň někdejší zástupce velitele 1. československé samostatné smíšené letecké divize v Sovětském svazu plk. Mikuláš Lysický.
  • Část z dvanáctiletého trestu si na Bytízu odpykával až do amnestie v roce 1960 vynikající válečný střelec bombardéru 311. československé peruti R.A.F. z bitvy o Atlantik pplk. Pavel Pukančík.
  • Na Vojně zahynul 28. 1. 1954 při důlním neštěstí na dobývce hrdina bitvy o Britanii plk. in memoriam Sylvestr Müller odsouzený z politických důvodů na 25 let.
  • Trest doživotního žaláře ve vykonstruovaném procesu vyměřila komunistická justice plk. Pravomilu Raichlovi. V roce 1951 se pokusil tento hrdina bojů v 2. světové válce neúspěšně uprchnout z tábora Vojna, poté byl odtransportován do věznice v Leopoldově, odkud se mu v roce 1952 za neuvěřitelně dramatických okolností útěk zdařil a dostal se do exilu. Také on se řadil mezi zkušené frontové bojovníky. Na začátku okupace emigroval do Sovětského svazu s cílem zapojit se v zahraničí do protifašistického odboje, ale byl nejprve internován v jednom z nechvalně proslulých sibiřských gulagů. Před smrtí hladem a vyčerpáním ho zachránil až vstup do československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Poté prošel se Svobodovou armádou z Buzuluku až do Prahy. Patřil k nejschopnějším důstojníkům 1. pěšího praporu 1. československé brigády pod velením Příbramáka Josefa Kholla. Plk. Raichl na frontě utrpěl šestkrát zranění, z toho třikrát na Dukle. Nakonec se musel zachraňovat útěkem z československého komunistického vězení, aby našel azyl ve Spojených státech amerických.
  • Více než 7 let ze svého doživotního trestu v letech 1953 - 1960 strávil na Bytíze dělostřelecký důstojník československých vojenských jednotek za 2. světové války ve Francii, Anglii a Sovětském svazu gen. Tomáš Sedláček.
  • Spolu s gen. Tomášem Sedláčkem si zde v letech 1956 - 1960 "odseděl" část z dvacetiletého trestu gen. Rudolf Pernický, někdejší velitel parašutistické skupiny Tungsten vyslané v roce 1944 z Anglie do protektorátu na pomoc domácímu odboji.
  • Na Vojně a pak na Bytízu strávil několik let nesvobody po rozsudku k 18 letům žaláře plk. Bohumil Zelenka, původem z Příbramska; během 2. světové války důstojník přidělený v Londýně exilovému ministru Janu Masarykovi.
  • Na 25 let byl odsouzen plk. Bohumil Pešta ze Sedlčan vězněný v letech 1953 - 1960 na Bytízu. Za 2. světové války velel na Příbramsku jednomu z oddílů partyzánské skupiny Smrt fašismu sovětského velitele kpt. Olesinského.
  • Několik let doživotního trestu za údajnou vlastizradu a špionáž prodělal na Bytízu také plk. Miroslav Ondrák, který v době okupace řídil štáb partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova na Českomoravské vysočině.
  • V letech 1952 - 1957 byl na Vojně a poté až do amnestie v roce 1960 na Bytízu Stanislav Svozil. Za války ho nacisté odsoudili za odbojovou činnost k trestu smrti. Trestu unikl o vlásek díky náletu na lipskou věznici, odkud se mu podařilo uprchnout. Podruhé byl odsouzen k trestu smrti po únoru 1948 československým lidovým soudem za údajnou protistátní činnost. Na odvolání trest smrti změnili na doživotí s odůvodněním, že naše justice nebude používat stejný verdikt jako nacistická.
  • V dlouhé řadě jmen je možné uvést například JUDr. Antonína Suma, účastníka Květnového povstání v roce 1945, který po válce pracoval jako sekretář ministra zahraničí Jana Masaryka, zároveň byl starostou československého Junáka. V souvislosti s případem JUDr. Milady Horákové byl v roce 1950 odsouzen na 22 let těžkého žaláře. V letech 1952 - 1960 prošel vězeňským zařízením Vojna.

Z řad spisovatelů zažili příbramské lágry například:

  • Jiří Stránský, prezident českého PEN klubu, autor mnoha literárních děl a spoluautor filmových scénářů z tohoto prostředí.
  • Karel Pecka, autor Motáků nezvěstnému, které vznikaly během pobytu na Bytíze.
    Více na www.atlantis-brno.cz
  • Pobýval zde rovněž Zdeněk Rotrekl, významný český katolický básník a spisovatel.
    Více na www.atlantis-brno.cz

Touha po svobodě vedla mnohé z vězňů k organizování pokusů o útěk, vesměs neúspěšných. Docházelo i k protestním akcím, známá je například hladovka na táboře Vojna v červenci 1955, která skončila 11 rozsudky za velezradu a pobuřování, s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů prozradil státní bezpečnosti. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl na svobodu propuštěn až na amnestii v roce 1968. Tyto osudy by nám měly být mementem.

Vzhledem k tomu, že se jedná o poslední lokalitu, kde se zachovaly některé autentické vězeňské objekty z doby komunistické perzekuce, rozhodla vláda ČR svým usnesením č. 609 ze dne  16. 6. 1999 vybudovat zde památník jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistické zvůle a toto své rozhodnutí potvrdila i usnesením č. 264 ze dne 15. 3. 2000. Realizace částečné rekonstrukce bývalého tábora Vojna na Příbramsku byla spojena s vybudováním tematické expozice v areálu Památníku Vojna, jako pobočky Hornického muzea Příbram, na které se podílelo také Muzeum III. odboje Příbram a Konfederace politických vězňů ČR. Z šestnácti historicky nejdůležitějších staveb, které se zde dochovaly, je zpřístupněna budova velitelství tábora, korekce, tzv. bunkr, ubytovací objekt G, kulturní dům, někdejší vězeňská ošetřovna a další, situované mezi bývalými uranovými šachtami Vojna č. I a II.

Historie vězeňského lágru Vojna nebyla dlouhá, avšak povědomí o jeho existenci a jemu podobných musí být zachováno pro další generace.

V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti.