Hornické muzeum Příbram
pořádá
od 3.1. do 29.4. 2012
v Památníku Vojna Lešetice výstavu
Odbojová skupina Praha - Žatec
Výstavu pořádá Hornické muzeum Příbram ve své pobočce Památník Vojna Lešetice ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Regionálním muzeem K. A. Polánka v Žatci.
Tématem výstavy je případ odbojové skupiny Praha - Žatec, která údajně plánovala ozbrojený převrat komunistického zřízení. Do příprav puče, který měl vypuknout 8. března 1949 v Praze za účasti několika vojenských posádek i civilních odbojových skupin z Prahy a okolí, bylo zapojeno přes 300 osob. Dodnes není spolehlivě objasněno, zda se skutečně jednalo o autentický plánovaný převrat nebo o provokaci ze strany Státní bezpečnosti a 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Většina zapojených osob však za svou účast na přípravách zaplatila vysokými tresty odnětí svobody, pět z nich bylo dokonce popraveno.
Plánovaný pokus o ozbrojený vojenský převrat, jehož hlavními aktéry byli vojáci major Miloslav Jebavý z Prahy a kapitán Karel Sabela ze Žatce, patří bezesporu k vůbec nejzajímavějším a zároveň i nejtragičtějším příběhům 3. protikomunistického odboje. V literatuře ho můžeme najít pod různými názvy jako tzv. "Jebavého puč" nebo "Jebavého převrat" či jako "akci odbojové skupiny Praha-Žatec". V prvním případě je označení odvozeno od korunního organizátora odbojových aktivit Miloslava Jebavého, druhý název se drží logiky označení akce podle hlavních bašt odbojářů, k nimž měl vedle Prahy patřit právě Žatec. Sama komunistická tajná policie (StB) vedla tento případ pod nic neříkajícím krycím jménem "Akce Norbert".
Vše prý začalo krátce po únorovém komunistickém puči, kdy se bývalý příslušník francouzské Cizinecké legie Miloslav Jebavý rozhodl opustit s několika stejně smýšlejícími přáteli nesvobodné Československo. To mělo být provedeno nikoli "pěšky" přes stále ještě propustné hranice se Západem, nýbrž pomocí letadla ze žateckého letiště. Přestože tento poněkud dobrodružný a zcela jistě riskantní nápad Jebavý a jeho druhové nakonec opustili, v odporu proti svévolné komunistické diktatuře zůstali neochvějní. Impulsem pro běh dalších událostí se pak stalo setkání Jebavého s vicekonsulem britského velvyslanectví kapitánem Philipem Wildashem. Byl to totiž právě tento muž, který údajně přesvědčil Jebavého, aby z Československa neodcházel, ale naopak zde zůstal a stal se hlavním koordinátorem vzniku a činnosti protikomunistických odbojových skupin. Cílem těchto aktivit mělo být ozbrojené vystoupení proti totalitní moci, jehož úspěch měl umožnit konání nových svobodných voleb. Bývalý válečný veterán nabízenou funkci přijal a Wildashe pak o svých aktivitách pravidelně informoval.
V týdnech a měsících, které byly odbojářům vyměřeny, se zřejmě skutečně dařilo rozšiřovat protikomunistickou podzemní základnu. Nejagilněji si přitom počínala žatecká skupina zformovaná okolo restauratéra Jiřího Vovsa (jeden z účastníků plánovaného útěku letadlem). Té se podařilo získat pro zamýšlený převrat nejen kapitána Karla Sabelu, ale i důstojníky z Hlavního štábu v Praze (Sok-Sieger, Gonic a další) a také mnoho civilních osob. Vedle toho se pak lidé z této skupiny napojili na některé stejně smýšlející příslušníky dalších menších vojenských posádek. Miloslav Jebavý v Praze zkontaktoval civilní odbojovou skupinu Bohuslava Hubálka, která údajně připravovala vlastní puč již na Vánoce 1948. Na schůzkách vedoucích odbojových organizací v Žatci, Praze a Kralovicích nakonec Jebavý stanovil definitivní datum. Povstání mělo vypuknout 8. března 1949 v noci. Nestalo se tak. Ještě předtím se totiž rozběhlo masové zatýkání v režii Státní bezpečnosti a vojenského obranného zpravodajství.
Případ rozvětvené odbojové skupiny Praha-Žatec je velice složitý a nejednoznačný. Mezi historiky budí dodnes rozporuplné reakce. Není se čemu divit. Přestože se prameny převážně úřední provenience, jež máme k dispozici, počítají na tisíce stran, neumožňují nám s definitivní jistotou odpovědět na zásadní otázku: Jednalo se o autentickou přípravu na svržení komunistické vlády, tedy o jeden z nejvýznamnějších činů domácího protikomunistického odboje, nebo jen o sérii provokací a dodatečnou rozsáhlou konstrukci Státní bezpečnosti a 5. oddělení Hlavního štábu? Ať už tomu bylo tak či onak, nemění to nic na autenticitě obětí a hrdinství jednotlivých protagonistů.
Více na www.ustrcr.cz
