Zájemci se mohli přijít přesvědčit, jestli znají březohorské památky spojené s hornickou historií. Ve všech třech prohlídkových areálech Hornického muzea Příbram a blízkém okolí se nalézaly tabulky s kresbami siluet zachovaných báňských objektů, a podle zvláštního tištěného průvodce, kterého návštěvníci obdrželi zdarma ke vstupence do muzea, mohli určit, o které budovy se jedná. Znalci hornických památek byli odměněni drobným dárkem.
Také Památník Vojna Lešetice se zúčastnil Dnů evropského dědictví a nabídl svým návštěvníkům možnost prohlídky výstavy nazvané SORELA - socialistický realismus v architektuře, o uplatňování sovětského uměleckého stylu ve stavebnictví u nás, pod vlivem totalitní politické moci.

Prohlídky všech muzejních expozic v Příbrami - Březových Horách a v mimopříbramských pobočkách (Památník Vojna Lešetice, Skanzen Vysoký Chlumec, Muzeum zlata Nový Knín a Muzeum Špýchar Prostřední Lhota) se tento den konaly
za zvýhodněné vstupné 5 Kč.

Tisková zpráva ke stažení

Průvodní slovo k tématu Dnů evropského dědictví

Každý z nás pozná své město či městečko podle nezaměnitelných siluet kostela, radnice, věží, bran, bašt, komínů průmyslových závodů a jiných výrazných staveb - jejich nezaměnitelné rozložení na horizontu tvoří podstatu identity našich měst a městeček. Podstatu tvořenou památkami, které dostalo historické sídlo do vínku již při svém vzniku, či stavbami, které jsou staré sotva sto let a památková hodnota je jim odborníky teprve nově přisuzována.
Výchozím bodem pro tvorbu panoramat našich, ale i ostatních evropských měst, bylo místo, které si naši předkové zvolili - lhostejno či to byli osadníci z rané doby dějinné či středověcí lokátoři. Obvykle to bylo místo vyvýšené, aby měli čas zpozorovat blížící se nepřátele a připravit se na obranu svých domovů. V dosahu musela být i životně důležitá voda, ať už řeka nebo potok. Konfigurace terénu tak byla základním vkladem našich předků do vzhledu našich sídel.
Ale nebylo to jen přírodní prostředí, které ovlivnilo prvotní obraz našich obcí. Již při jejich vzniku bylo pamatováno na kostel - často jedinou kamennou stavbu. Připojilo se městské opevnění s baštami, věžemi a branami a potom i výrazné siluety městských radnic či klášterů. Pokud jste měli to štěstí a před Bílou horou vás navštívil slezský kreslíř Jan Willenberg či jiný vedutista, můžete se názorně přesvědčit, jaké rysy středověk a renesance na tváři vašeho města zanechaly.
Vzhled historických center se od této doby měnil jen pomalu. Pravda, barokní a klasicistní přestavby přidaly budovám na hmotě a výšce, přinesly populární cibulovité báně věží, leckdy přibyla i nová předměstí, ale zásadní změna přišla až s novým věkem techniky.
Nástup průmyslové revoluce, kdy se po celém Českém království rozšířil nový typ výroby, obohatil naše města o nové dominanty teprve dnes doceňované industriální architektury. Někde to byly jen solitéry pivovarů, cukrovarů, strojírenských a jiných provozů, jinde celé charakteristické čtvrtě. Všude však napověděl kouřící tovární komín, v čem obyvatelé spatřovali sílu svého města. Prostředky generované průmyslem pak umožnily výstavbu reprezentativních veřejných budov (typicky škol), jež se rovněž stávaly novými ozdobami vzhledu našich měst.
Moderní doba obohatila sídelní horizont i o nové vilové čtvrti, které dodnes považujeme za to nejkomfortnější bydlení, za první republiky navíc prvotřídní architektonické kvality a dnes již příjemně ozeleněné.
Poválečný převis zájmu o městské bydlení byl řešen výstavbou sídlišť. Nejprve ve stylu socialistického realismu, později nástupem typizované panelové výstavby. Panelová sídliště kasárenského stylu se v horších případech natlačila až na někdejší středověké hradby. Oficiálně byly podobné stavební akce tehdy propagovány jako symbióza starého a nového, dnes jsme v názoru na tuto "symbiózu" mnohem skeptičtější. Zvláště když mnohopodlažní panelové domy častokrát zastínily tradiční městské dominanty. Ať už si o tomto stylu výstavby myslíme cokoliv, jisté je, že takto fixovaná situace v našich městech přetrvá i nadále.
Ani dnešní doba není prosta nových výzev. Otázka zní, zda obohacovat horizont našich měst novými výškovými dominantami projektovanými do míst kontrastních s historickou zástavbou či nikoliv. Celou problematiku nemůžeme jednoduše odsunout tvrzením, že ani Eiffelova věž v Paříži nebyla po svém postavení přijímána se všeobecným nadšením, ba naopak hlas kritiků byl tehdy silnější. Ale napovědět by nám mohl třeba projekt vídeňského nádraží Mitte s naddimenzovanými výškovými budovami, který rakouskou metropoli málem stál zápis na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 2003. Poučení z toho plyne jediné: i panoramata našich historických měst a městeček musíme chránit jako vzácný poklad, jinak by se mohlo stát, že za pár desítek let již z dálky nepoznáme, že se blížíme ke svému městu.

Jiří Matyáš, Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci